1001 Albums Summary

V dnešní době zcela generické, standardní rockové album. Všechny písničky jsou velmi klidné a lehké na poslech, což však má za následek, že všechno zní stejně a nic příliš nevybočuje, tudíž také nic není zapamatovatelné. Melodie jsou dost chytlavé, avšak texty nestojí vůbec za řeč a spíše mi kazily prožitek z alba. Celkově dost nudné, ale jako neurážlivý hluk do pozadí asi fajn. Kdybych to jen cíleně poslouchala, nemohla bych udržet pozornost, jak ploché a nicneříkající to je. K žádné písničce se nejspíš vracet nebudu. Avšak jak již bylo řečeno, instrumentace byla asi nejsilnější stránka a vokály také nezní špatně, tudíž asi chápu appeal tohoto alba. Nic pro mě, bohužel. Nejlepší písnička: Rip Off (text meh, ale hudebně bezkonkurečně nej, punk vibes) Nejhorší písnička: Planet Queen (vybráno arbitrárně, celkově meh, ale to lze říct o více písničkách) Hodnocení: 5/10 (neurazí, ale nenadchne)

Některé písničky z tohoto alba jsem slyšela již dříve a proto jsem se do poslechu nadšeně vrhla. A zklamaná jsem nebyla, jde přesně o můj šálek čaje. Albumový art zcela odpovídá náladě písniček a při poslechu se mi navodila představa zběsilé jízdy autem a útěk. Jde o celkem dobře ucelené dílo alternativního rocku s příměsí punku. Ač texty byly vesměs dost slabé, zcela odpovídaly devadesítkovým náladám a příběhovému zasazení, který jsem před chvílí popisovala, tudíž to pro mě neznamená nutně mínus. Instrumentace byla velice chytlavá a kytarové riffy byly extra sexy v písničkách Kool Thing a Mildred Pierce, které jsou asi moje nejoblíbenější z tohoto alba. Některé části alba mi přišly možná zbytečně zdlouhavé, konkrétně druhá polovina Motes, ale zas tak moc to nenarušovalo můj prožitek. Střídání mužských a ženských vokálů, které po celou dobu měly vibe "I don't give a fuck" jsou dalším plusem. Celkově hodně dobré album, které si možná za dobrou cenu eventuelně pořídím na vinyl. Ač vím, že členové této skupiny jsou docela zmrdi (stačilo vidět, jak se chovali v interview s Narduwarem), nemohu popřít, že mají mlátiče a že se k některým písničkám určitě budu vracet. Nejlepší písnička: Kool Thing (melodie, idgaf text), Mildred Pierce (riff, screamo) Nejhorší písnička: Mary-Christ (nechytlo mě, meh text i melodie) Hodnocení: 7,5/10

Toto album jsem již slyšela a z celé diskografie The Smiths je mé nejméně oblíbené. Je zde očividná snaha o nějaký sociální "dopad", témata textů jsou explicitně politická. Vyznívají však poněkud naivně a povrchně - veselé a upbeat melodie často nekorespondují s textem a tento kontrast se mi často velice líbí, jenže u smithsáků to spíš působí okázale a prostě to nevyvolá vůbec žádnou emoci, nesedí mi to. Některé texty však byly dost dobré (The Headmaster Ritual, Barbarism Begins at Home) - hodně písniček poukazuje na chyby školního systému/výchovy, což je dodnes velice relevantní téma. Mínusem je repetitivnost písniček celkově, není moc velká varieta melodií a Morrissey vesměs zpívá stále podobným způsobem. Ve výsledku mi to ale zas tak moc nevadí, protože smithsácká formula prostě funguje. Meat Is Murder, hlavní písnička stejnojmenného alba, má být jakýsi vrchol alba a je až bolestně očividné, o co se snaží. V té době to jistě bylo dost revoluční a punkové, vegetariánství bylo v 80. letech docela nový koncept, ale dnes mi to již vyznívá jaksi povrchně a neupřímně... Ale celkově s poselstvím souzním, ač vegetariánem nejsem. A hodně cením experimentování s industriálními zvuky. Kéž by Smiths byli bývali tohle zkoušeli častěji. Nejlepší písničky: I Want the One I Can't Have, Well I Wonder Nejhorší písničky: What She Said Hodnocení: 6/10

Legendární, okamžitě rozpoznatelný styl - jak hudby, tak albumového artu. Jsou tak známí a profláklí, že jsou už pevně zaintegrováni do představy stereotypního macho taťky s pivním pupkem, co grilluje maso na rodinné sešlosti. Iron Maiden je prostě epitom "dad rocku", což znamená, že já opravdu nejsem v cílové demografické skupině. Nevím v jaké životní situaci bych musela být, abych si IM pustila jen tak... možná kdybych byla na nějakém metalhead srazu a jen z respektu, že jsou takoví pionýři a razili cestu hodně specifické estetice punkových kostlivců na motorkách s cigárem v hubě. Ale teď už k hudbě, mým uším zní prostě všechny jejich písničky úplně stejně. Všechno to má dost podobnou náladu, hodně se flexí kytarovými riffy, což ok, chápu, ale je to docela repetitivní a po nějaké době mě to začíná dost nudit. Na můj vkus jsou některé písničky až moc dlouhé, texty nic moc, takové všechny na jedno brdo. Album je ale celkově dobře ucelené, estetika a záměr je jasný, je to produkt své doby a nesmrtelná metalová klasika. Respektuji, jaký dopad to mělo na všechny ostatní metalové skupiny a ve své době to musel být dost nářez. Já v tom však už slyším známky stáří, nepřestálo to tok času. Nejlepší písničky: Remember Tomorrow (text je fajn, hudebně trochu vybočuje), Prowler (overall vibes, dobrá reprezentativní písnička) Nejhorší písničky: Charlotte the Harlot (yucky text) Hodnocení: 5/10 (respektuji ikonický zvuk, ale je to docela nudný ngl)

Velice klidné šedesátkové album, které pohadí na duši. Dusty má moc pěkný hlas, melodie jsou pomalé a tiché, album je hodně snadné na poslech. Texty jsou nejslabší stránkou, všechny se týkají lásky a Dusty razí klasickou představu ženy, která udělá pro muže první poslední, je velice citlivá, křehká a nedokáže být sama. Cílová skupina je zcela jasná. Bohužel se mi nepodařilo v tom najít nic pro mě. Jediný text, který trochu vybočoval je The Windmills Of Your Mind – není to tak explicitně… heterosexuální. :) Album je dobře ucelené, ale tím pádem všechno zní dost podobně, klasika. Hezky se to poslouchá, ale nic moc moji pozornost nezachytilo, docela jsem se nudila a nemohla bych jen poslouchat a nedělat u toho nic jiného. Ale jako hudba do pozadí je to super. Možná se někdy vrátím, až budu chtít nóbl vibe ke čtení knih. Nejlepší písničky: The Windmills Of Your Mind (dramatické, kreativní text) Nejhorší písničky: Breakfast In Bed (text) Hodnocení: 6/10 (moc pěkný a uklidňující hlas, ale texty to srazily)

Jelikož jde o album od Franka Zappy, věděla jsem, že půjde o kvalitku. A zklamaná jsem rozhodně nebyla. Texty byly rozhodně nejsilnější stránkou spolu s parodickým provedením typického šedesátkového rocku. Album je jakousi pomyslnou kritikou konzumerismu, masových médií, rasismu a dalších sociálních problémů, čili je to dodnes relevantní (čím dál víc imo). A z velké části také paroduje klasické téma lásky v hudbě, je to melodramatické, patetické a tak přesvědčivé, že se skoro uzavírá kruh a přispívá to stereotypu, proti kterému se bouří. Ač se to tak ze začátku tváří, není to klasický rock, některé části jsou docela experimentální, zejména poslední písnička (The Return of the Son of Monster Magnet), na které se dost vyřádili. Mothers Of Invention se rozhodně nenechávají svázat dobovými konvencemi, ale přece je tu dost znát doba, ze které pochází. Freak Out! není proto nutně album, ke kterému bych se často vracela, ale rozhodně cením kreativitu za tím vším. Nejlepší písničky: I'm Not Satisfied; Help, I'm A Rock (sarkastický text, overall vibe) Nejhorší písničky: How Could I Be Such A Fool, Anyway The Wind Blows (nejsou vyloženě špatné, ale přestože je to parodie, je to až otravně stereotypní) Hodnocení: 8/10

Moje první setkání s fIREHOSE a teda… obrovské zklamání. Ze začátku jsem si říkala, že to je nějaký docela fajn mix rocku a punku, takový jam-out session, just guys being dudes, ale jak jsem se prokousávala tím albem, tím otravnější to bylo. Největším kamenem úrazu byly vokály, byly podivně patetické a ufňukané a nezapadaly mi do hudby. Přitom zas tak hrozné nebyly, slyšela jsem i mnohem horší, ale z nějakého důvodu mě to hrozně iritovalo. Instrumentace špatná nebyla, nejlepší byly právě ty části, kde vokály nezazněly. Celkově to na mě působilo hrozně povrchně a bezduše, jakoby to byla jen fasáda a fIREHOSE předstírali, jak hraje taková typická indie rocková skupina. Bylo to všechno hrozně vyprázdněné, bezcílné, bez sdělení, bez vášně… prostě zklamání. Žádná určitá písnička mě nezaujala, žádná z nich dle mě nemůže existovat mimo kontext alba, protože jsou tak vyprázdněné, že to je nic, jen generický hluk do pozadí, ale v albu aspoň působí dojmem, že mají nějakou kontinuitu a drží pospolu a dávají nějaký náznak atmosféry a zasazení. No nevím, ač to nebylo to nejhorší, co jsem kdy slyšela, je to tak zapomenutelný počin, že se k tomu už nikdy nevrátím. Možná ještě někdy fIREHOSE dám šanci, ale tomuto albu se rozhodně vyhnu. Nejlepší na tom je albumový art, ten je fakt super. Nejlepší písničky: nic mě nezaujalo, ale nejspíš Vastopol (bez vokálů) Nejhorší písničky: Liberty For Our Friend (podivně corny a patetický, nezapadá do zbytku), The Softest Hammer (hrozný vokály, prázdný) Hodnocení: 3/10

O tomto umělci jsem nic nevěděla a byla jsem velice příjemně překvapena. Album začíná naprostým mlátičem Just A Gigolo / I Ain't Got Nobody, což je na padesátky hodně slušněj vodvaz. Pak se to hodně zklidnilo a čekala jsem, že úplně vypnu a zbytek se mi slije dohromady a začnu se nudit. A skoro se to stalo, ale pak přišlo Body and Soul a já se opět probudila. Gradace a reference na klasickou skladbu z Peera Gynta byla zajímavá a pozounové sólo bylo skvělé. Překvapilo mě, jak moc mě ve výsledku toto album bavilo, ač jsem mnoho z padesátek neslyšela a obávala jsem se, že se budu nudit. Kdybych však žila v té době v USA, věřím, že by to pro mě byla nejlepší a nejenergičtější hudba k dostání. Živá vystoupení musela být zábavná. Je to čistě feel-good album a texty proto nebyly nejsilnější stránkou, ale jejich podání rozhodně ano a navíc se to nebralo moc vážně, což je vždy plus. Louis Prima byl rozhodně shitposter a věřím, že skutečně byl the wildest ve své době. Možná se někdy vrátím až budu chtít víc classy vibes. Nejlepší písničky: Just A Gigolo (pyčo vodvaz kámo), ('ll Be Glad When You're Dead) You Rascal You (haha text samozřejmě, vajbík) Nejhorší písničky: Five Months, Two Weeks (ok chápeme, že seš divokej, ale chill, tohle bylo docela sus); Banana Split For My Baby (divnej text, nechápu jestli to měl být eufemismus nebo co) Hodnocení: 8/10

David Gray se prý tímto albem dost proslavil, nicméně já o něm dosud nikdy nic neslyšela. A kéž by to tak bývalo zůstalo. Poslech tohoto alba byl pouze ztráta času, který jsem mohla vyhradit něčemu, co si aspoň budu pamatovat déle než je průběh jedné Davidovy písničky. Nejhorší je, že to není vyloženě špatná hudba. Nevím, jak lépe to popsat, než je to zcela „neutrální“. Žádný experiment, žádné riziko, sakra ani žádná emoce v tom není slyšet a přitom texty napovídají, že by mohlo jít o docela fajn melancholický počin. A to je ten nejhorší zločin, co v umění můžete udělat – stvořit něco zcela vyprázdněného, generického, kompletně bezduchého… kdyby to aspoň bylo špatné, že by to bylo něčím zajímavé, ale ani to se nekonalo. Absolutně nechápu, co na tom tolik lidí zaujalo, že se to dostalo i na seznam alb, které by člověk měl alespoň jednou před smrtí slyšet. Zní to jako pre-Ed Sheeran hudba a více než jeden poslech bych opravdu psychicky nezvládla. Nejlepší písničky: nic Nejhorší písničky: nic Hodnocení: 1/10

Po poslechu alba jsem zjistila, že existuje Deluxe verze, kde je moje velice oblíbená písnička - Ghost Town. To hodně pomohlo zlepšit mé mínění. The Specials mají opravdu speciální a rozpoznatelný styl, což je ale také trošku kamenem úrazu – vše zní vesměs stejně. Ale je to fajn formula, často satirický temnější text je dán do kontrastu s veselou prázdninovou havaj hudbou a je veselo. Texty jsou více či méně politické, ale je to takový docela standardní komentář, nic šíleného a revolučního. Většinou to písničku lehce povznáší, ale někdy je to hodně do očí bijící a poplatné své době (Why?). Celkově je to příjemný fajnový poslech, ale asi se budu vracet jen ke Ghost Town. Nejlepší písničky: Ghost Town (celkově naprostej bušič), Do Nothing (relatable text, super odreagovačka) Nejhorší písničky: Hey, Little Rich Girl; Pearl's Cafe (nicneříkající, nuda) Hodnocení:7/10

Znám samozřejmě skladbu Mr. Blue Sky, takže jsem plus mínus věděla, co očekávat. Na téměř hodinu a půl dlouhou dávku čistého veselí a funku musí být člověk v tom správném rozpoložení, jinak se snadno může stát, že to bude neuvěřitelně otravný poslech. Já byla v náladě neutrální, a tak mi nevadilo to mít na repeat puštěné v pozadí, nicméně poslech byl trochu náročnější, jelikož nejde o hudbu, kterou běžně poslouchám. Nicméně jsem si to docela užila, i když asi celé album neuslyším v dohledné budoucnosti znova. Hudba je dobře konstruovaná, instrumentace je zajímavá, vokály jsou zábavné, i když ten častý robotický efekt už mě fakt štval a pár písniček mi zkazil, hlavně Believe Me Now, nebýt toho to mohl být super dramatický zážitek. Většina písniček mi splývala a nezapamatuji si je. Vibe je však jasný, ucelený a své posluchačstvo si to našlo podle všeho. K pár skladbám se nejspíš vrátím. Nejlepší písničky: Night in the City, Mr. Blue Sky Nejhorší písničky: nic (žádná mě neurazila, spíš jich je víc nudných) Hodnocení: 7/10

Klasický heavy metal, nic moc nevybočuje, je to ucelené dílo. Stačí jeden pohled na nádherný albumový art a víte, co dostanete. Je to celé dost předvídatelné, nic mě nepřekvapilo, ať už v pozitivním, či negativním smyslu. Instrumentace je nejsilnější stránkou (střídá se melodie a drsné riffy), vokály mě až tak neuchvátily, texty jsou generické. Je to solidní, ale v dnešní době už hodně zastaralé, na můj vkus moc málo experimentace. Ale věřím, že v devadesátkách to musel být nářez. Nejlepší písničky: Desperate Cry (skvělá instrumentace, chytlavé) Nejhorší písničky: nemám, všechno zní tak podobně, že by tu asi bylo víc písniček Hodnocení: 5/10 (solidní, klasický heavy metal, ale dnes už zastaralý)

Experimenty mám ráda, ale tohle mi nějak vůbec nesedlo. Je to zážitek si to jednou poslechnout, ale jednou fakt stačí. Není tu nic, co bych si poslechla znovu. Je to takový funky goofy rockový jazz, chaos, umění pro umění. Nevidím za tím žádný jiný smysl, což je v pořádku, ale moc mi to k zamyšlení nedalo. Zdálo se mi to dost vyprázdněné, ani žádný určitý pocit to ve mně nevyvolalo. Nic mi to neříká, nekomunikuje to se mnou. Název alba „Pictures At An Exhibition“ mi dává nápad, že každá skladba má reprezentovat obraz, který muzikanti viděli v galerii. Pokud je však toto, jak se cítí lidé, když vnímají umění, divím se, proč by vůbec do galerií chodili. Nejlepší písničky: nic Nejhorší písničky: vše Hodnocení: 2/10 (nesedlo mi to, nic mi to neříká, otravné po nějaké době)

Jedním slovním spojením klaunská hudba. Hlasité, chaotické a nepříjemné zvuky z tohoto experimentu dělají něco, co se nedá poslouchat každý den při běžné příležitosti. Ale zážitek je to zajímavý. Střídají se různé styly, rozhodně nejde pouze o (psychedelický) rock. Můžeme slyšet latinu, folk, tradiční japonský styl, atd. Je to lidský chaos, mix všeho možného i nemožného – což zřejmě vystihuje USA, zemi mnoha vlivů, klaunů a géniů. Texty jsou vesměs dobré, instrumentace je někdy zajímavá, někdy ne. Střídají se dobré a horší momenty, někdy to zní jako parodie na generické písničky, ale pak zas nic nenasvědčuje tomu, že to není myšleno vážně. Celkově se jedná spíše o nadprůměrné album. Slyším v tom energii hodně podobnou Pink Floyd. Nejlepší písničky: Where Is Yesterday (nejlépe poslouchatelná písnička, dobrý text) Nejhorší písničky: nicneříkající písničky jako Tailor Man Hodnocení: 7/10

Generický happy-go-lucky zvuk, vše zní stejně. Neurazí, ale ani nenadchne. To byl můj první dojem, ale upřímně, i když texty jsou celkem generické, zpracování je občas docela funky, takže si to udrží mou pozornost. Prostě to jen není styl, který bych byla schopná poslouchat celé dny. Některé písničky jsou docela zapamatovatelné, to jim nechám. Celé to evokuje nějakého trochu sociálně labilního jedince, který hledá lásku a je někdy trochu stalkerish, což není moc můj vibe. Ale i když se mi nelíbí text, může se stát, že melodie mě chytne (Sugar On My Tongue). Celkově asi chápu appeal této skupiny, ale já se vracet často nejspíš nebudu. Nejlepší písničky: Who Is It?, Psycho Killer, Sugar On My Tongue Nejhorší písničky: vše ostatní, co mě nijak nezaujalo Hodnocení: 7/10

Hodně pohodový poslech. Připomíná mi to trochu Low Roar, velice lehce Radiohead a podobné britské popové skupiny, ale rozhodně mě tohle nenadchlo tolik jako výše zmíněné. Má to občas hodně teatrální nádech a to není moc můj šálek čaje. Melancholické písně se mi líbily nejvíce. Texty jsem upřímně moc nezkoumala, nijak mě nezaujaly, jen asi u dvou písní. Nic mě neurazilo, ani nenadchlo. Takový fajn průměrný poslech na odreagování nebo ke čtení. Něco do pozadí k jiné činnosti. Nechápu tak vysoký kritický ohlas (ale já nechápu kritiky obecně), je to fajn, zpěv je hezký a instrumentace také, ale není to nic, co by mě přimělo se vrátit zpátky. Nejlepší písničky: Some Riot, Friend Of Ours Nejhorší písničky: vše ostatní, co mě nijak nezaujalo Hodnocení: 6/10

Jakmile se spustily tóny písně, byla jsem ohromena a zaujata. Tato skupina má auru epičnosti, ale zároveň je očividné, že se neberou tolik vážně a vše je to spíše parodie na militarismus a fašistický totalismus. Byla mi okamžitě očividná podobnost se skupinou Rammstein, která si od Laibach nepochybně vzala inspiraci. Laibach jsou skuteční industriální pionýři fašo-milito-fetišistické estetiky typické pro Německo, přestože jsou to Slovinci. Je fascinující, že mohli v takové době v Jugoslávii působit (chvílemi samozřejmě omezeně). Toto bylo skutečně kulturní obohacení, definitivně se budu k tomuto skvostu jednou za čas vracet. Nejlepší: Leben heisst leben, Leben:Tod, Opus Dei Nejhorší: nic Verdikt: 8/10

Tak jo, tohle doposlouchat mě stálo neuvěřitelného úsilí a vůle, bylo to čisté koncentrované utrpení. Raději bych si kdykoliv pustila Davida Graye než toto a to jsem si myslela, že RHCP budou v pohodě, pár jejich písniček mám přece jen ráda. Bylo to tak nicneříkající, vyprázdněné, samolibé, americké až hrůza. Bylo z toho cítit, jak si kapela myslí, že jsou the shit a působilo to celou dobu jako honění vlastního ega. Texty naprosto debilní, hloupý a někdy vyloženě nechutný a slizký, zejména v kontextu toho, co frontman všechno provedl. Má to neuvěřitelně zastaralý a nudný zvuk a proč to sakra muselo být tak dlouhé? Nikdy předtím jsem neslyšela celé album od této kapely a možná to tak mělo zůstat, hodně to změnilo můj názor na ně. Nebudu vůbec lhát, když řeknu, že největší moment euforie nastal, když album skončilo. Tohle rozhodně bude sloužit jako připomínka, že si mám víc vážit kvalitní hudby. PROČ je tohle album na seznamu hudby, kterou bychom měli slyšet před smrtí? Možná právě proto, abychom víc ocenili dobrou hudbu vedle této snůšky sraček. Nejlepší: Under the Bridge (jediný, co mi nepřišlo příšerný) Nejhorší: Breaking the Girl (country, wtf, sus), Suck My Kiss (yuuuck), Give It Away, Sir Psycho Sexy (tohle mě sralo tak, že jsem to fakt musela přepnout) → PROSTĚ VŠECHNO, TFUJ Verdikt: 0,5/10 (nejhorší album, co jsem zatím tady slyšela, půl bodu jen za jednu písničku a že to ve mně dokázalo vyvolat takovou reakci)

Nikdy jsem o Pretenders neslyšela, nevěděla jsem, co čekat a přesto jsem byla zklamaná. Ze začátku to působilo jako rádoby punk, druhá půlka už byla pomalejší a víc vibe za mě. Ale celkově? Hrůza. Nejvíc ze všeho to zabíjely texty, ty byly naprosto otřesný, divný, občas se do erotiky přimíchala mateřská témata a už jsem se děsila, kam to ještě zaběhne. Někdy jsem byla dost znejistěna, jestli “baby” referuje k milenci, nebo skutečně k dítěti… a to je v písničce, co se jmenuje “Lovers of Today” docela problém, dle mého skromného názoru. Cenila jsem ženské vokály, ale ty texty… Melodie byly vesměs podobné, nicneříkající a neuvěřitelně nudné, prostě totální učebnicový punk přes kopírku, což je přesně to, o čem punk není. Pozdější písně už byly chytlavější, ale už to nemohlo zachránit to, co bylo spácháno na mých uších. Vracet se opravdu nebudu, je to rozhodně jedno z těch horších alb tady. Nevím, čím byla kapela přínosná a asi mě to ani nezajímá. Jedině mě napadá ženská reprezentace v punku, což je smutné… Nejlepší: Kid, Private Life (texty nic moc, ale dalo se to aspoň poslouchat) Nejhorší: Precious, Up the Neck, Tattooed Love Boys, Stop Your Sobbing, Lovers of Today (a další… prostě ne, děkuji) Verdikt: 3/10 (nic pro mě, texty příšerný, občasná vibe melodie to nezachránila)

Nějak mě to moc nechytlo a nezaujalo. Byl to jakýsi mix indie a psychadelického rocku, lowkey jazzu a orchestry? Možná mi to svým způsobem připomnělo The United States of America, ale ti mě asi bavili o něco víc. Tohle nebylo tolik experimentální, i když to mělo své momenty a lítalo to všude možně (např. Run My Way Runway, Spun Around). Ale že to je experimentální ještě neznamená, že to je dobrý. Nevím moc ani, co o tomto albu říct. Přijde mi, že se to hodně snažilo být quirky, cool a jiný než všechno ostatní, ale působilo to trochu samolibě a ve výsledku docela nudný poslech. Některé melodie byly hodně basic a nicneříkající Některý věci měly možná docela potenciál, ale tak nějak se to ztratilo v kvantu písniček. Poslechnout vše na jeden zátah bylo docela únavné a náročné. Vracet se nebudu. Nejlepší: Rodney King (víc zajímavých samples pls, i když pak už to trochu drhlo), Run My Way Runway (dekonstrukce vědomí) Nejhorší: Wish I Was Skinny, Butterfly McQueen a další, co si ani nepamatuju (moc basic, nuda, zzzzzzzz) Verdikt: 5/10 (not bad, not good)